Žáci 9. ročníků v Osvětimi

Napsal Adam Sedlařík, Tereza Smetánková dne .

V rámci výuky dějepisu jsme se 30. dubna zúčastnili exkurze do vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Většina z nás o této „továrně na smrt“ už slyšela, ale žádné vyprávění nedokáže nahradit   osobní zkušenost, která nám pomůže se na vlastní oči přesvědčit, jak velké a strašné toto místo za války bylo.

Vyjeli jsme brzy ráno ve velmi hojném počtu. V Holešově naši výpravu ještě doplnilo 10 žáků z místní základní školy. Téměř třiapůlhodinová cesta, kterou jsme si krátili povídáním nebo poslechem hudby, rychle a bez problémů uběhla.

Autobus zastavili na rozlehlém parkovišti a naše skupina se vydala na prohlídku první části tábora – Osvětimi I., muzea holocaustu. Před nás vchodem nás upoutalo obrovské množství lidí, mezi kterými byli nejen Češi, ale zaslechli jsme i angličtinu, italštinu, francouzštinu či ruštinu.  Před samotným vstupem nám byly ještě rozdány přijímače se sluchátky, díky kterým jsme dokonale slyšeli naši česky hovořící průvodkyni. Atmosféra byla ponurá a po vstupu do samotného objektu nás naplno zasáhla a pohltila. Prošli jsme branou se známým nápisem Abeit macht frei a slečna Mája nám začala všechno dopodrobna popisovat. Postupně jsme navštívili několik cihelných budov – tzv. bloků, ve kterých jsou umístěny věci, které po vězních zbyly a které Němci nestačili zlikvidovat. Za skleněnými vitrínami jsou k vidění lidské vlasy, brýle, protézy, boty, krémy, kartáče, hrnce, kufry a mnoho dalšího. Zvlášť silně na nás zapůsobily botičky a oblečení malých dětí. Dozvěděli jsme se, jak nelidsky bylo s vězni zacházeno, jak tvrdě museli pracovat, a přitom jejich strava byla absolutně nedostatečná. V jednom bloku nás zaujala chodba, ve které visely fotografie vězňů. Pod fotkou bylo uvedeno jméno a příjmení, datum narození a údaj, kdy se do Osvětimi tento člověk dostal a kdy zemřel. Průměrná doba přežití tak činila pouhých několik týdnů popřípadě měsíců.

Na závěr prohlídky muzea jsme vstoupili do jediné zachované plynové komory. Všech se zmocnil stísněný pocit, když jsme si uvědomili, že se nacházíme na místě, kde Němci otrávili jedovatým cyklonem B tisíce lidí a jejich těla pak pálili v pecích krematoria, když jim ještě předtím vytrhali z úst zlaté zuby.

Když jsme vyšli z muzea, byli jsme všichni zamlklí a smutní a přemýšleli, co nás ještě čeká v druhé části – v Birkenau, která se nachází asi 3 km od původního osvětimského tábora. Už z oken autobusu jsme viděli obrovskou plochu, kterou tento tábor zabíral. Kráčeli jsme podél kolejí, které vedly až dovnitř tábora. Tudy za války vjížděly transporty s rasově nepohodlnými lidmi / hlavně Židy / z celé Evropy. Jeden původní vagón je zde zachován jako připomínka těch strašných časů. Nedokázali jsme pochopit, jak se do něčeho tak malého mohlo vměstnat až 100 lidí. Následně jsme se vypravili na prohlídku dřevěných budov. Viděli jsme palandy, na kterých lidé spávali, ale hlavně umírali - chladem, udušením, průjmem, nemocemi nebo nejčastěji slabostí. Na závěr celé prohlídky nám paní průvodkyně řekla několik vět k zamyšlení. Myslíme si, že návštěva osvětimského tábora donutila každého z nás přemýšlet o spoustě věcí i dlouho po příjezdu domů a vážit si toho, co dnes považujeme za samozřejmé.
 

Za žáky 9. ročníků Adam Sedlařík, Tereza Smetánková

A jak exkurzi hodnotí další deváťáci?

Atmosféra na mě působila velmi pochmurně. Zčásti to zapříčinilo i dopolední počasí, ale ten pocit, že jste na největším hřbitově světa……Stačilo se vcítit do situace těch lidí a hned jste chtěli pryč. Všem toto místo doporučuji navštívit.
Vladimír Dorazín

Tady jsem si uvědomil, jak strašné to bylo a že něco podobného už nesmíme dopustit !!
Václav Košák

Celkově to na mě působilo stísněně. Pro mě to byl nezapomenutelný zážitek, všem bych doporučila tam zajet a popřemýšlet o tom, co tam ti lidé museli zažít.
Nikol Válková

Po příjezdu domů jsem dlouho přemýšlela o hrůzách, kterými ti lidé museli projít.
Adéla Hvozdenská

Tento výlet ve mně zanechal mnoho – nechci, aby se to, co jsme viděli, opakovalo! A taky nechápu, jak to může člověk člověku udělat jen proto, že není podle jeho představ ….
Karolína Minaříková

Největší rána pro mě byla informace, jak zacházeli s dětmi. Nechápu, jak to vůbec mohli udělat…. Po návštěvě Osvětimi si teď vážím každé maličkosti – že se můžu dosyta najíst, jít ven, umýt se, ležet v čisté posteli…..          
Monika Hvozdenská

Celkově to pro nás bylo nepředstavitelné a velmi smutné.
Kamila Provazníková