Návštěva Osvětimi

Napsal žákyně 9. tříd dne .

Přečtěte si slohové práce děvčat 9. tříd

Osvětim
V pondělí 30. 4. 2018 se deváté třídy společně vydaly do Polska. Přesněji na prohlídku koncentračního tábora v Osvětimi. Celým výletem si s námi prošli pan učitel Nedbal a paní učitelka Floriánová. Vše začalo již velmi brzy ráno. Bylo teprve 4:30 a my jsme byli připraveni na odjezd. I přes velmi brzké vstávání převládala veselá nálada. Zhruba po hodině cesty jsme do autobusu přibrali ještě jednu školu, která poté procházela vším s námi. Následovalo dalších zhruba dvě a půl hodiny cesty. Mnoho z nás si tuto jízdu zkrátilo spánkem. Čas uběhl jako voda a my jsme byli v cíli. Velmi nás překvapilo, kolik zde bylo návštěvníků. Tolik národností na jednom místě jsem dlouho neviděla. Při zahájení prohlídky jsme dostali něco jako vysílačku a sluchátka, ze kterých jsme poslouchali výklad našeho průvodce. Veselé výrazy rychle zmizely z našich tváří, jelikož jsme si všichni moc dobře uvědomovali, co se na tomto děsuplném místě odehrávalo. Často nám bylo na omdlení, anebo jsme měli sevřený žaludek, protože jsme měli v hlavě dost živé myšlenky o tom, co se tu vše odehrávalo. Bylo zde spoustu pozůstalých věcí, jako třeba boty, kufry, a dokonce i vlasy, což v nás zanechalo hrůzu. Areál byl velmi rozlehlý, a tak jsme byli vlastně i rádi, když jsme po ukončení exkurze nasedli do autobusu a mohli si odpočinout. Čekala nás cesta zpět. Na nějakou dobu jsme se zastavili v nákupním centru, kde si většina z nás koupila jídlo a cesta pokračovala. Všichni jsme museli ještě vstřebat, co jsme v tento den viděli.
Myslím si, že tento výlet nám velmi pomůže v hodinách  dějepisu, ale také si mnoho z nás uvědomilo, že musíme být vděční za to, co máme a že stěžovat si na dnešní dobu je vlastně úplně bezdůvodné, protože si nikdo nedovedeme ani představit, jak se dříve žilo lidem právě zde. Já jsem si z koncentračního tábora odvezla ne příliš hezké myšlenky, ale zároveň jsem velmi ráda, že jsem měla možnost se svými spolužáky toto místo navštívit.
Vendula Žáková 9. A

Osvětim - svědomí lidstva
Každý z nás již určitě slyšel název „Osvětim“ nebo „Auschwitz“ - nepatrné městečko ležící na jihu Polska, které po dlouhou dobu skrývalo největší hrůzy dějin lidstva. To, co vzniklo původně za účelem vojenských kasáren, se stalo během několika málo let největším světovým pohřebištěm. Byli sem transportováni za novým životem většinou Židé, Romové, političtí vězni, zkrátka lidé „nevyhovující“ tehdejšímu režimu Německa.
Po příjezdu do tábora byli všichni zbaveni osobních věcí, cenností a odvedeni od rodiny, jelikož následovalo třídění. To spočívalo v tom, že práceschopní lidé byli odvedeni na každodenní práci do tábora a ti ostatní, většinou děti, těhotné ženy a staří lidé, byli odvedeni na smrt do plynových komor, kde následkem jedovatého plynu během pár minut zemřeli a následně byli páleni.
Život v táboře byl velmi těžký. Většinu dne zabírala tvrdá práce, na kterou lidé díky nedostatku spánku a jídla neměli sílu. V táboře žilo doslova jedno tělo na druhém, jelikož často docházelo k přeplnění kapacity tábora. Hygiena téměř neexistovala. Na záchod se chodilo 2x denně v určenou dobu a to jen na chvíli. Navíc se táborem stále šířily různé nemoci, hlavně tyfus a průjem. Lidé tak žili ještě hůř než zvířata. Desetitisíce lidí zde denně trpělo, bylo vystavováno nelidským podmínkám a umíralo z různých důvodů. Ať už to byla smrt způsobená hladem, vyčerpáním, nemocemi, „plynem“, nebo sebevraždou. Otázkou je, jestli se dal život zde stále považovat životem. Mnozí se pokusili i o útěk, ten byl však ve většině případů neúspěšný.
Počet obětí, které zde bezdůvodně zemřely, je alarmující! Dle podložených a pozůstalých zdrojů zde zemřelo zhruba 1,4 milionu lidí. Neoficiální zdroje však uvádí počet dvojnásobný až trojnásobný. Průměrná délka života v tomto táboře byla asi 3 měsíce.
Po osvobození tábora byly odkryty všechny praktiky, které byly páchány na vězních. Mnoho lidí po opuštění tábora následně zemřelo, a to v důsledku šoku z množství zkonzumovaného jídla, na které jejich tělo nebylo zvyklé. Ti, co však tuto hrůzu přežili, byli touto vzpomínkou poznamenáni po zbytek života.
Já osobně jsem s naší třídou Osvětim navštívila a samotné prostředí ve mně vyvolalo nepopsatelnou atmosféru a nezapomenutelný zážitek. Samotná představa, co všechno se tam odehrávalo, je otřesná. Proč muselo zemřít tolik nevinných lidí, kteří za nic nemohli?
Tato událost by měla zůstat lidem varováním, aby se už nic tak hrozného neopakovalo.
Zuzana Skaličková 9. B

Vyhlazovací tábor Osvětim
Je 30. dubna 3:45 ráno a mě probouzí budík. Je to tady. Dnes se podívám na místo, kde zemřely miliony lidí.
Táta mě dovezl na náměstí a zde jsem se potkala se zbytkem třídy. Autobus tu byl v malém momentu a nám stačilo už jen nasedat. Jel celý devátý ročník. Jen pár lidí zůstalo ve škole. Usedli jsme na svá místa a bylo nám oznámeno, že ještě budeme nabírat jednu školu z Lešné. Ne z Lešné jako ze zoo, ale u Valašského Meziříčí.
Než jsme nabrali Lešnou, pokoušeli jsme se ještě trochu si schrupnout. Avšak po nabrání Lešné to opravdu nešlo. Mluvili strašně nahlas, přemisťovali se z jednoho místa na druhé, prostě katastrofa nedozírných důsledků. Při jednom přemisťování mi dupli na nohu a nijak nezareagovali. Absolutně nijak.
Cesta jinak utekla jako voda a my už byli na místě. Ještě před prohlídkou jsme si odskočili a vyrazili na samotnou prohlídku.
U vchodu nás uvítal známý nápis: „Arbeit macht Frei“, což v případě Osvětimi není ani trochu pravda. V každém domě bylo k vidění něco jiného. Nejvíc mě zaujaly a zároveň zasáhly fotky a osobní věci vězňů. Můj odpor k 3. říši ještě víc vzrostl, když jsem uviděla dětské boty. Zděsilo mě jejich množství. Viděli jsme i proslulý elektrický ostnatý plot a před ní tabulku s nápisem: „Halt“ a „Stój“.
To byla Osvětim l. a nyní jsme se vydali do Březinky. Ubikace v Osvětimi l. byly ještě vcelku přijatelné, ale v Březince to prostě byly stáje pro dobytek. Samotní vězni zde žili jako dobytek. V Březince zbylo už jen pár takových baráků. Většinu toho Němci vypálili a zbyly jen komíny. Na kolejích byl ponechán jeden vagon jako připomínka toho, jak už samotná cesta do Osvětimi byla strašná. Plynové komory jsme zde neviděli, protože byly Němci vyhozeny do vzduchu.
Osvětim na mě nezapůsobila pěkně. Jak by mohla? Vždyť to je pohřebiště. Ale Němci nenechali nic nazmar. Všechno využili. To je obdivuhodné a zároveň zastrašující. Nemám potřebu se do Osvětimi vracet. Udělali z toho spíš turistickou atrakci. Už k tomu nechovají takovou úctu. Kolem bylo normální město. Nemyslím si, že takhle by měla vypadat památka holocaustu. Musím ale smeknout před těmi, co tam provádí turisty, protože já bych to nezvládla.
Tímto vám děkuji pane učiteli, paní učitelko, pana průvodce, páni řidiči, že jste nám umožnili navštívit takovéhle místo. Byl to velice poučný výlet.
Karolína Komínová  9. A