Žáci 9. tříd v Osvětimi

Napsal Jáchym Červený dne .

Když se řeklo: „Výlet!“, každý se po dlouhých dvou letech online školy zaradoval a představoval si nejednu příjemnou destinaci. Ono místo, jehož název zazněl z úst paní učitelky, nás zprvu zamrazilo. Však zkuste si třeba jen polohlasem říci slovo Osvětim. Představte si válečná léta, pruhované táborové mundúry, vyděšené tváře, hrůzostrašné komíny pecí…
Přesto je to historie, kterou bychom měli poznat a zamyslet se nad ní. Především v kontextu dnešních dní, kdy cítíme, jak blízko je k utrpení, bolesti a zkáze. A to, co jsme si doposud mohli číst jen v učebnicích dějepisu, se teď děje v přímém přenosu a my jsme němými pozorovateli minulosti v současnosti.
Tato exkurze se koná každý rok, vyjma těch dvou předešlých covidových. Stává se de facto součástí výuky dějepisu deváté třídy.
Dne 26. 4. 2022 se všechny tři deváté třídy shromáždily ve 4:30 na náměstí ve Fryštáku.
Vstávání bylo krušné, leč vidina autobusu jako prostředku k „dospání“ byla přijatelná.
Kupodivu jsme se vměstnali do jednoho vozu. Prvním probráním pro spáče byla zastávka v Hulíně, kdy k nám přisedl náš průvodce cestou pan Kočí.
Ten, svými občasnými vstupy během cesty, zpříjemňoval náladu všem. Naší první a zároveň poslední pauzou byla benzínová pumpa v Bohumíně. Zanedlouho poté jsme již míjeli cedule oznamující překročení hranic Polské republiky. Směr zůstával neměnný.
Dorazili jsme do cíle. Oświęcim dnešních dní působí jako upravené poklidné město plné zeleně a nebýt jeho temné historie, nikdo by její příběh nehádal.
Před našimi zraky se začaly v dáli vykreslovat typické cihlové budovy. Jsme na místě. Ta atmosféra místa je nepopsatelná. Ihned po příjezdu nás přivítala kontrola pod bezpečnostními rámy. Dostali jsme sluchátka a reproduktor, abychom po čas celé exkurze slyšeli celý výklad v rodném jazyce. Celá naše prohlídka začala pod, všem jistě dobře známou, branou s lživých nápisem Arbeit macht Frei. Tady práce rozhodně nikoho neosvobozovala. Naše další kroky vedly do původně kasárních budov, posléze sloužících k přebývání vězňů. Nacházely se zde artefakty, jako obuv, zavazadla, brýle a osobní věci, jejichž identitu ponechám zdem Auschwitzu. Neminula nás ani prohlídka míst, kde osud vězňů končil ohavným způsobem.
Samotný komplex koncentračního tábora v Osvětimi se skládal původně ze tří. Auschwitzu, Birkenau a Monowitz. My jsme měli možnost nahlédnout za brány pouze dvou z nich, jelikož na místě třetího, tedy Monowitzu je dnes již holá pláň, neboť byl srovnán se zemí. Zamířili jsme tedy ještě do Březinky-Birkenau. Přesun trval pět minut. Naskytl se nám typický pohled na koleje vedoucí skrz zůstavší původní budovu. Z několika set dřevěných baráků se zachovalo pouze pár, a to v ženské části tábora. Jeden z nich jsme si mohli prohlédnout.
Chmury, temné myšlenky a hromadu otázek jsme nechali těmto místům.
Autobus nás pak zavezl do obchodního domu ve městě. Kde se všichni osvěžili na těle i na duchu. Krówky pak šustily celou cestu domů.